Nadace RSJ staví do centra zájmu přemýšlivé děti

Vaše nadace podporuje projekty jen z několika jasně pojmenovaných oblastí, ale zato se jim věnujete do hloubky. Patří k nim například zdravý psychosociální vývoj dětí. Jak si nastavujete dlouhodobé priority?

Když nadace před téměř šesti lety vznikala, zkoušeli jsme, jak s takovými tématy zacházet, aby to mělo požadovaný dopad a efekt. Na začátku jsme si to otestovali na tématu zdravého životního stylu, což v našem podání byla tematika zdravého stravování ve školách a také zodpovědného nakládání s potravinami. Potravinová banka pro Prahu a Středočeský kraj je krásným příkladem práce, která vznikla za naší podpory. Ověřili jsme si na ní, že se velmi vyplácí provazovat tematicky příbuzné organizace. V této oblasti to znamenalo nepodporovat například všechny potravinové banky v Česku, ale hledat další projekty, které se zabývají zodpovědným nakládáním s potravinami a vidí tuto problematiku z různých úhlů.

Stále je podporujete?

U tohoto tématu jsme od začátku věděli, že ho po třech letech uzavřeme. Bylo to jedno z témat, které jsme v počátcích Nadace RSJ převzali od našich zakladatelů. Bylo na mě, abych ho zkonsolidovala, vymyslela strategii, aby se podporované projekty osamostatnily, a to se také povedlo. Čtyři organizace, které jsme v té době podpořili, dodnes existují a jsou stabilní.

Kterým tématům se věnujete dnes?

Od zakladatelů jsme od začátku přejali téma vědy a vzdělávání, nejprve formou podpory Nadačního fondu Neuron. Náš silný zájem byla a stále je také podpora akademické excelence, konkrétně pražského „Matfyzu“, tedy Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, CERGE-EI a dalších. Je to do značné míry poděkování našich zakladatelů prostředí, ze kterého mnozí z nich vzešli. Vedle toho jsme hledali nadčasová a složitější témata a podporu vzdělávání jsme rozšířili i mimo vysokoškolské prostředí. Díky filozofii naší správní rady nepotřebujeme s velkým transparentem propagovat naši značku hned, ale můžeme se zaměřit na dlouhodobé vize a jít opravdu do hloubky. Za to jsem velmi ráda.

Vedle dlouhodobě pojatého zaměření na zdravý psychosociální vývoj a na akademické vzdělávání je pak třetím pilířem naší práce zaměstnanecká dobročinnost. Ta je postavená na hluboce lidském darování prostředků ve prospěch slabších a handicapovaných.

Jak funguje?

Je to už ukotvený systém, kdy zaměstnanci mohou v rámci benefitního systému darovat peníze šesti neziskovkám, které si sami zvolili, a firma pak ke každé jejich koruně přidá tři další. Na rozdíl od ostatních oblastí, kterým se věnujeme, tady se výsledky ukazují hned. To je velmi hezké a milé, když z neziskovek přichází informace třeba o tom, jak předali další asistenční pejsky klientům. Ty příběhy jsou krásné, i když někdy opravdu těžké. Podporujeme tak například nadaci pro osoby se zrakovým postižením, dětskou onkologii nebo organizaci zaměřenou na zlepšení života pacientů se svalovou dystrofií.

Když mluvíte o dlouhodobé podpoře projektů, co to v praxi znamená?

Nepodporujeme jednorázové akce, jedna konference je pro nás takový výstřel do tmy. S neziskovkami pracujeme obvykle tři až pět let, ale je nám jasné, že v některých případech ani to nebude stačit. Dohodli jsme si se správní radou, že u projektů, které splní určitá kritéria, bude spolupráce trvat až deset let.

Komu máte v plánu takovou perspektivu nabídnout?

Konkrétně organizacím v oblasti vzdělávání, kde dosáhnout změny trvá dlouho. Jsme také sami zvědaví, jak je ovlivní současná situace, a počítáme s tím, že řadu z nich zbrzdí. Na druhou stranu si myslím, že v otázce psychosociálního vzdělávání je pandemie také unikátní příležitost. Na jaře jsme řešili, jestli mají děti notebook a připojení, nyní se ukazuje, že po několika měsících je spousta mladých lidí a dětí v nepohodě nebo ve špatném psychickém stavu. Dokazují to například i rostoucí počty volání na krizové služby. Přitom když jsou žáci a studenti v nepohodě, má to řadů důsledků, mimo jiné se i hůře učí.

O propojení mezi psychikou žáka a jeho schopností učit se v souvislosti se školou bohužel příliš často nemluví...

To byl mimochodem jeden z důvodů, proč jsem před několika lety téma zdravé psychosociální výchovy, wellbeingu, navrhla do naší nadace. Jak už jsem říkala, v oblasti vzdělávání jsme začínali s akademickou excelencí. Moje myšlenka ale byla, že se musíme postarat i o to, aby do studia na Matfyzu někdo dorostl. Nejprve jsme snížili věkovou hranici u akademické excelence a začali jsme se zaměřovat na projekty určené i pro děti ze základních škol, které jsme si pojmenovali jako „přemýšlivé děti“. Když jsme pak ještě více do hloubky uvažovali o tom, co vlastně brání v rozvoji některým velmi šikovným a perspektivním, ale na druhou stranu křehkým, komplikovaným a také zranitelným dětem, došli jsme k poznání, že je to bohužel často jejich psychický stav nebo jejich základní lidské nastavení, které jim komplikuje život, a ony pak někdy velmi tvrdě narážejí. Nebyl tu přitom nikdo, kdo by chtěl v této oblasti školám nebo neziskovkám systematicky pomáhat. A tak jsme si řekli, že téma wellbeingu se zvláštním přihlédnutím k přemýšlivým dětem zvedneme my, že je nám blízké.

Proč vlastně mluvíte o přemýšlivých dětech, a ne o dětech nadaných nebo mimořádně nadaných, jak se jim běžně říká?

Pojem nadané dítě vede k velkým zkreslením. Nedělali jsme si k tomu žádný nový průzkum, ale zmapovali jsme prostředí a názory odborníků. Od nadaného dítěte se automaticky očekává, že bude podávat výkon, že bude chytřejší a rychlejší než ostatní, že to na něm zkrátka bude vidět. Jenže ono je to mnohem složitější. Nadání nebo mimořádné nadání není pozitivum pro všechny zúčastněné, je to sada předpokladů nebo charakteristik, které mohou v životě dítěte způsobit veliké komplikace včetně velkých očekávání a velkého tlaku, jeho vlastního i z okolí. Proto se vyhýbáme tomuto běžně používanému termínu. Abychom nenálepkovali, příliš tu skupinu neohraničovali a nesdělovali veřejnosti, že tohle jsou ti chytří a rychlí. Jsou to ti přemýšliví, co mají v hlavě motor, a ten je nutí hloubat i nad věcmi, které nejsou pro jejich vrstevníky běžné.

S čím je nejvíce potřeba ve školách i mimo ně pohnout, aby tyto děti mohly v budoucnu využít svůj potenciál?

Především se způsobem uvažování učitelů i rodičů. Ve spoustě moudrých učitelských hlav už k této změně dochází, ale předpokládá to i řadu kroků ze strany systému. Nedomnívám se přitom, že by se změny dalo dosáhnout plošně. Není jednoduché s takovými dětmi pracovat a člověk pro to musí být opravdu zapálený, ať už se jedná o ředitele školy nebo učitele. Takto zapálené lidi bychom ale měli podpořit. Je pochopitelné, že se věnuje pozornost dětem, které mají zřejmý handicap, a je to dobře. Mrzí nás ale, že se zanedbává druhá část toho spektra, děti přemýšlivé, ale zároveň v mnoha případech zranitelné a křehké. Když jim nebudeme věnovat adekvátní péči, tyto děti vyhasnou. Mohou zničit a zdeptat samy sebe a my je ztratíme.

Co děláte v rámci nadace pro to, aby se to nestávalo?

Zpočátku jsme se soustředili na uchopení tématu, shromažďovali jsme informace a v různých podobách jsme je poskytovali komunitě, která se kolem nás vytvořila. Pak jsme přes veřejné výzvy sondovali, kdo by v tomto prostředí s takovým tématem rád pracoval. V dalším kroku jsme se pustili do podpory větších, ambiciózních projektů, které chtějí například proměnit vzdělávání mladých pedagogů nebo vzdělávání v celém regionu s tím, že bychom rádi, aby se do nich propsalo i téma psychosociálního zdraví a přemýšlivých dětí.

Podílejí se zakladatelé nadace na práci s podporovanými organizacemi?

Ano, a je to velmi obohacující, i když to není vždy procházka růžovým sadem. My jsme na sebe hodní, ale kritičtí, snažíme se vykonat práci s co největším efektem za rozumně vynaložených zdrojů. Jsou to soukromé peníze, které někdo musel vzít ze svého majetku, a tak cítím velkou zodpovědnost, abychom s nimi zacházeli co nejefektivněji a s jistou obezřetností, což ovšem nutně neznamená „držet se při zdi“. Už jsme vložili energii, čas a peníze i do projektů, které byly v úplných počátcích.

Jaké projekty má podle vás cenu podporovat?

Je dobré se zaměřit na nadčasové projekty, které sice neslibují okamžitý efekt, ale potenciálně mají šanci změnit myšlení ve společnosti. Když se nám ho podaří změnit, už za pár let se nám bude žít lépe.