Chceme-li zrychlit výstavbu dálnic a železnic, musíme zjednodušit nejen povolování staveb, ale i těžby

Přestože novela stavebního zákona zatím nemá finální podobu, je zřejmé, že dobývání nerostných surovin již ze své podstaty neusnadní. Maximálně pomůže zkrátit povolení výstavby technického zázemí pro těžbu, což pro samotnou báňskou činnost nehraje významnou roli. V této souvislosti je vhodné stručně popsat, jak dlouhou cestu musí těžař v Česku vykonat od prvotního záměru po „kopnutí do země“ a jakým problémům na ní běžně čelí.

Na úvod čtenář promine malý exkurz do horního práva. Nerostné suroviny v ČR dělíme na vyhrazené a nevyhrazené a podle nich ložiska na výhradní a nevýhradní. Aby to ale nebylo tak jednoduché, některá ložiska nevyhrazených surovin, která stát před 20. prosincem 1991 označil za důležitá, jsou kvalifikována jako výhradní. Zatímco výhradní ložiska patří státu, nevýhradní majiteli pozemku. Toto rozdělení je důležité, protože z něj plynou dva různé povolovací procesy, které se liší zejména v prvních krocích.

U výhradních ložisek musí těžař napřed požádat o stanovení průzkumného území, respektive o takzvaný předchozí souhlas se stanovením dobývacího prostoru v případě již existujících ložisek. Vtip je v tom, že v obou případech rozhoduje ministerstvo životního prostředí, které se již z podstaty stará o životní prostředí, nikoliv o surovinovou soběstačnost. Proto žádosti často zamítá, a v mnoha případech tak cesta k těžbě končí ještě dřív, než vůbec začala. Po úspěšném stanovení průzkumného území těžař provede vrty a ověří geologii ložiska. Následně žádá báňský úřad o stanovení dobývacího prostoru a poté o povolení hornické činnosti. Analogicky musí těžař u nevýhradních ložisek napřed požádat stavební úřad o změnu využití území pro těžbu a potom báňský úřad o povolení činnosti prováděné hornickým způsobem.

U obou typů ložisek dále musí těžař shodně žádat o posouzení dopadů na životní prostředí EIA, o vynětí pozemku ze zemědělského, popř. lesního půdního fondu, případně o výjimku z ochrany zvláště chráněných druhů a také o souhlas se zásahem do významného krajinného prvku (přičemž z pohledu zákona je významným krajinným prvkem skoro všechno včetně lesů a říčních niv).

Jedním z velkých problémů v povolovacích procesech využití nerostných surovin obecně bývá územní plánování, s nímž musí být v souladu jak stanovení dobývacího prostoru, tak územní rozhodnutí. Přestože horní zákon ukládá zakreslit každé výhradní ložisko do územních plánů, obce mají řadu možností jak tento proces významně zkomplikovat. Zní to neuvěřitelně, ale stát je zde malý pán a má jen velmi omezené možnosti, jak uplatňovat své zájmy na svém majetku prostřednictvím vlastní surovinové politiky! Všichni aktéři povolovacích procesů by si však měli uvědomit, že ložiska nerostných surovin jsou v území nepřemístitelná a jejich množství je omezené.

A teď to nejdůležitější. V každém výše popsaném kroku má kdokoliv, byť by byl z opačného konce republiky, možnost vstupovat do povolovacího procesu a podávat námitky či dokonce žaloby. Není divu, že řízení o nových záměrech se běžně táhnou i přes deset let…

S ohledem na výše řečené jsem přesvědčen, že ať už bude novela stavebního zákona vypadat jakkoliv, povolovací procesy v oblasti dobývání surovin nezjednoduší, a pokud pomůže nastartovat výstavbu liniových staveb, v důsledku nás může paradoxně vehnat do bizarní situace, že budeme mít připraveny desítky velkých projektů, ale nebudeme je mít z čeho postavit. Alternativně astronomicky narostou investiční náklady kvůli nutnosti dovážet suroviny na velké vzdálenosti, či dokonce ze zahraničí.

Veřejnost je dlouhodobě proti těžbě a význam nerostných surovin pro běžný život má tendenci bagatelizovat. Ve skutečnosti přitom zůstávají nerosty základem naší civilizace, a těžba by tedy měla být neméně důležitým veřejným zájmem jako ochrana přírody či vodních zdrojů. Řešení situace proto vidím zejména v dlouhodobé edukaci a trpělivém vysvětlování. Dílčí přínosy si slibuji od aktuálního projektu České geologické služby pod záštitou Technologické agentury ČR zaměřeného na tvorbu krajských surovinových politik. Pokud se podaří aktualizovat tyto klíčové regionální dokumenty, máme šanci hrozící krizi ještě odvrátit. Pokud ne, smiřme se s tím, že budeme i nadále žít pouze z toho, co se na českém území otevřelo ještě za komunistů.