Psychiatr vám dá termín až za dva měsíce. Mezitím ale potřebujete podporu, jinak skončíte zase v nemocnici

S těžkou psychickou poruchou málokdo zvládne žít sám bez odborné péče. Lidé s duševním onemocněním se proto často vracejí do nemocnice a jejich život bývá zacyklený mezi hospitalizacemi a marnými pokusy poradit si v běžném životě. To je nefunkční a v neposlední řadě dost drahé, varuje psychoterapeut a psychiatr Michal Raszka, který se tomuto scénáři snaží zabránit v Beskydském centru duševního zdraví. To je jedním z několika desítek podobných zařízení v Česku, kde se rozjíždí nový způsob péče o lidi se závažnou psychiatrickou diagnózou.

Takzvaná centra duševního zdraví se u nás objevují teprve v posledních letech. Jak se liší od běžné psychiatrické ambulance?

Tato centra vznikají v rámci reformy psychiatrie, na které se pracuje od roku 2013. Podílela se na tom řada odborníků, například Martin Hollý, Simona Papežová a další špičky v oboru. Jde o model takzvané komunitní psychiatrie, který se inspiruje v zahraničí, kde už je tento přístup více rozšířený. Zaměřuje se na velmi závažné poruchy: psychózy, těžké poruchy nálady, mezi které patří i bipolární afektivní porucha nebo deprese, obsedantně kompulzivní poruchy a poruchy osobnosti. Cílem centra duševního zdraví je starat se o tyto lidi, aby nedocházelo k jejich rehospitalizacím. Ze zkušenosti totiž víme, že pokud je člověk s těmito poruchami třeba půl roku v nemocnici, tak se mu často pak nedaří vrátit se zpátky do běžného prostředí, kde nemá následnou péči. Běžná ambulantní péče psychiatra je třeba jen jednou za dva měsíce. Takový člověk pak obvykle skončí brzy zase v nemocnici. Tomu mají právě naše centra zabránit.

Jak se v centru duševního zdraví projevuje komunitní přístup, který zmiňujete?

Pracuje tu multidisciplinární tým, který poskytuje klientům víc než jen zdravotnické služby. Kromě psychiatrů jsou tady sociální pracovnice, zdravotní sestry a psychologové. Máme tu také takzvanou peer pracovnici, což je dáma, která má osobní zkušenost s bipolární afektivní poruchou a našim klientům skvěle pomáhá. Jako tým občas vyrážíme i do terénu, když třeba zavolá magistrát, sousedé nebo příbuzní, že si s nějakým člověkem nevědí rady a nemohou ho dostat do nemocnice. Za takovým člověkem můžeme přijet na místo a nabídnout mu pomoc. Hlavně ale komunitní psychiatrie spočívá v tom, že se tu vytváří dobré vztahy mezi klienty samotnými. Podporují se navzájem.

Jak to u vás vypadá?

Máme tu krásnou denní místnost, kde je hudba, telka, gauč, pohodlná křesla a kuchyňka. Tam se lidé schází, občas tam něco vaří, děláme tam i společné akce.

Něco jako moderně vybavená čekárna?

Není to jen čekárna. Je to zázemí, kam naši klienti mohou přijít kdykoliv. Mohou si tam uvařit kafe, přijde tam za nimi sociální pracovnice, někdy si tam s nimi popovídáme nebo oni mezi sebou. Venku mají kuřárnu a uvnitř třeba hrají karty nebo deskové hry. Potom tady máme relaxační místnost, i tam občas pořádáme skupinové aktivity. Dál jsou tady pracovny pro psychiatry a sociální pracovníky. Ti jsou pro naši práci velmi důležití, u našich klientů totiž neřešíme jen nemoci, ale celkové zlepšení kvality jejich života. Zaměřujeme se na to, co je baví, kam by se chtěli posunout. Tomuto přístupu se říká CARe a je to metoda, která lidem pomáhá převzít odpovědnost za sebe sama a začlenit se do společnosti. Potom tady máme i sprchu a pračku, protože někteří naši klienti jsou bez domova nebo žijí ve špatných podmínkách, kde občas nemají ani topení a teplou vodu. Jsou to někdy opravdu komplikované životní situace. Tak jim tady nabízíme možnost osprchovat se a vyprat si oblečení.

Může to využít kdokoli z ulice?

To ne, přístup mají jen naši klienti. Ti musí zazvonit a my je sem pustíme. Takže sem chodí jen lidé, které známe.

Kolik takových center v Česku existuje?

Zatím jen třicet. Původní myšlenka byla, aby těchto center vzniklo sto, což by zhruba pokrylo potřeby naší země. U psychóz například víme, že četnost jejich výskytu ve společnosti je asi jedno procento, přičemž každý desátý pacient potřebuje obrovskou pomoc. Jedním z cílů reformy proto bylo vytvořit pro každých sto tisíc lidí dostupné centrum duševního zdraví. Se změnou vlády se ale podpora trochu zbrzdila.

Kolika klientům se tedy věnujete?

Centra duševního zdraví by měla přijmout sto, maximálně dvě stě lidí. My jich aktuálně máme tři sta, protože se nám úplně nedaří udržet strop, chceme těm lidem zkrátka pomáhat. Ale pořád je to počet, který nám umožňuje věnovat se jim intenzivně.

Proč se center duševního zdraví nedaří vybudovat víc?

Nevidím do toho úplně do hloubky, ale ze své zkušenosti bych řekl, že tomu brání dvě věci. První důvod je personální. Dnes je opravdu obtížné sehnat psychiatra, který má specializaci z psychoterapie, funguje komunitním způsobem a není ještě nikde upíchnutý tak, že by měl práce nad hlavu. Navíc je často potřeba, aby ten člověk byl ochotný se někam přestěhovat nebo dojíždět. Já například pro naše centrum stále dalšího psychiatra sháním, takže vím, jak je obtížné ho najít. Druhý problém je samozřejmě finanční. Zpočátku jsme čerpali dotace na rozjezd, vybavení i provoz centra, ale po dvou letech podpora skončila. My máme štěstí, že jsme součástí nemocnice. Ale centra, která pod nemocnicí nejsou, mají s financováním velké potíže. Souvisí to i s tím, že naše činnost spadá do zdravotního i sociálního sektoru a každý z nich má financování trochu jiné.

Hodně se dnes mluví o tom, že lidí s duševními problémy přibývá. Je to znát i ve vaší praxi?

Řekl bych, že je to citelné hlavně u mladých lidí, pozorujeme to u dětské a adolescentní psychiatrie, kde dochází ke zvýšenému výskytu sebepoškozování, pocitu prázdnoty a velmi nízké frustrační tolerance. Nebo je hodně rozšířený pocit odcizení, neschopnost se zařadit. Mnozí mladí lidé nejsou ani schopní chodit do školy, mají třeba panické záchvaty. Tohle bych označil opravdu téměř za epidemii. Zdá se, že to může souviset s izolací během covidu, ale také na to může mít vliv rozšíření digitálních technologií a sociálních sítí.

Věnujete se v Beskydském centru duševního zdraví i dětem?

Existují i dětská centra duševního zdraví, ale my se věnujeme jen dospělým, přijímáme pacienty od 17 let. Podle statistik se ovšem zvyšuje počet lidí s duševními poruchami celkově, týká se to tedy i dospělých. Jako psychoterapeut jsem zvyklý, že mi každý den volají zhruba dva nebo tři lidé, kteří mají nějaké potíže. A poslední dobou mám opravdu dojem, že jich přibývá. Moje zkušenost ale pochopitelně může být zkreslená, hraje tam roli třeba i lepší informovanost o psychoterapii obecně nebo o mojí praxi.

Mluvil jste o tom, že je pro vás důležité, aby se psychiatričtí pacienti nemuseli vracet do nemocnice a zvládali své onemocnění doma. Jaké příležitosti a hrozby to s sebou nese?

Výhodou je určitě to, že člověk přestane zneužívat nemocniční systém ve chvíli, kdy je mu hůř, a naučí se to zpracovávat doma. My k tomu máme systém takzvané domácí hospitalizace, kdy jsme s pacientem každodenně v kontaktu a zdravotní sestry nebo sociální pracovnice za ním pár týdnů pravidelně dojíždějí. Mohou s ním jít na procházku, podržet ho, dávkovat mu medikaci, poskytnout mu psychologickou podporu. Díky této péči pacient zůstane ve svém prostředí, stabilizuje se a naučí se zvládnout svou krizi doma. Rozhodně je to i finanční úleva pro celý systém. Ale netvrdím, že to tak jde vyřešit vždycky. Samozřejmě jsou lidé, kteří hospitalizaci potřebují. Jen chci říct, že domácí hospitalizace má v tomto sektoru určitě své místo a v mnoha situacích jsme díky ní schopni pacienta podržet. Tím, že to zvládne venku, získá potřebné kompetence, naučí se nové věci a nemusí pak při každém problému volat krizovou linku. Důležité je také to, že se začlení mezi své spolupacienty, přijde k nám třeba do denní místnosti, zajde na relaxaci a seznámí se s dalšími lidmi, kteří si pomáhají navzájem. Mezi našimi klienty máme například kadeřnici, která nabídla ostatním, že je ostříhá. Lidé tu mezi sebou navazují hezké vztahy a dobře si rozumí. V tomto ohledu komunitní psychiatrie opravdu skvěle funguje.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

HeroHero Gazetisto Forendors

A jaké jsou hrozby?

Klade to větší nároky na bezpečnost. Když má někdo sebevražedné myšlenky, je pro jeho rodinu – nebo v případě, že je sám, tak pro nás – samozřejmě náročné zajistit, aby si neublížil. Další nevýhodou našeho systému je to, že lidem nemůžeme pomáhat trvale. Věnujeme se jim rok, ale pak je musíme propustit, abychom měli kapacitu pečovat o další. Připravujeme je na to od začátku, že tady pro ně nebudeme napořád, ale často se s námi těžko loučí.

Jaké mají pak možnosti další pomoci?

To je právě těžké, protože psychiatrie je celkově velmi přetížená. Když dnes potřebujete péči psychiatra, dočkáte se termínu za dva až tři měsíce. Mezitím můžete využít krizové centrum, tam vás vezmou skoro hned, mají i lůžka, ale bez medikace. Praktický lékař vám může předepsat antidepresiva. V případě opravdu závažné krize vás mohou přijmout akutní psychiatři v nemocnicích, v Moravskoslezském kraji jsou tři. Ale když potřebujete soustavné psychiatrické vedení, tak je to problém. Centrum duševního zdraví vlastně pomáhá lidem překlenout dobu, kdy čekají na psychiatra, reagujeme rychle a bereme lidi na přechodnou dobu. Už ale taky padáme na hubu a musíme počty klientů regulovat. Proto bereme opravdu jen těžké případy.

Dá se během této přechodné doby vidět u vašich klientů nějaké zlepšení?

Rozhodně. A právě proto mě tahle práce tolik baví a dává mi smysl. Setkávám se tu s lidmi, kteří byli předtím opakovaně hospitalizovaní a dnes už to nepotřebují. Ne všichni, samozřejmě. Někdy se nám podaří nemocného člověka i zaměstnat, máme tu na to specializovanou sociální pracovnici, která má kontakty na chráněné dílny a domlouvá našim klientům práci. Tenhle rozměr je velmi důležitý. Dnes už si nedovedu představit, že bych jako psychiatr fungoval bez sociálních pracovníků. Zařizují našim klientům různé příspěvky na bydlení, pomáhají se školou, zajdou s nimi na úřad, vyřizují doklady, exekuce, pokuty, spolupracují s vedením obcí, kde ten člověk bydlí. A především je tam ten lidský rozměr, protože já jako psychiatr nemám kapacitu se klientům po této stránce věnovat, zatímco kolegyně jsou vyškolené v krizové intervenci, v motivačních rozhovorech, poskytují jim opravdu profesionální a laskavou péči.