My o vlku a vlk na Šumavě. Prospěje českým lesům návrat mytické šelmy?

Vlčí stopy se nedají smazat z české kultury, pohádek, legend a strašidelných příběhů. Skutečného živého vlka jsme ale dlouho mohli potkat jen v zoologických zahradách. To se v posledních letech mění. Zvíře, které lovci před více než stoletím úspěšně vyhnali ze středoevropské krajiny, znovu našlo svůj domov i v českých lesích a vědci teď zkoumají, zda by to mohla být pro přírodu dobrá zpráva.

„Existuje teorie, která říká, že vrcholní predátoři působí v ekosystému nejen na svou kořist, ale přes tu kořist i na další patra celé potravní pyramidy,“ vysvětluje Aleš Vorel z České zemědělské univerzity. Podle něj by tento dopad mohl být v případě vlka prospěšný. Se svým týmem proto ověřuje tuto teorii v kontextu šumavské krajiny. Výzkumný projekt, do něhož jsou zapojeny národní parky Šumava a Bavorský les, je podpořený z evropských fondů v rámci programu Interreg Europe. Jeho cílem je zjistit, zda vlci, živící se převážně srnci, jeleny a divokými prasaty, mohou jejich přirozenou redukcí přispět k samovolné obnově lesa. Vědci monitorují vlky, jejich kořist i stav lesního porostu a na základě získaných údajů chtějí připravit podklady pro společnou strategii lovu jelena na české i německé straně Šumavy.

Škodná, nebo užitečný predátor?

Vlk postupně zmizel ze středoevropské krajiny v průběhu devatenáctého století, protože byl jako obávané zvíře pronásledován člověkem. Důvodem byly nejen škody na hospodářských zvířatech a strach z případného napadení člověka, ale také mýty, kterými byla tato charismatická šelma odedávna opředená. „Vlci nebyli vyhubeni úplně, občas se nějaký jednotlivec v horách objevil. Šlo ovšem o ojedinělé případy, jako druh u nás vlk neměl v minulém století trvalé osídlení,“ objasňuje Vorel.

Přístup lidí ke krajině se však za sto let radikálně proměnil. „Zatímco dříve se odlišovala užitková a škodlivá zvířata, dnes už je pohled na živou přírodu jiný a moderní ekologie se snaží chápat smysl existence každého druhu,“ vysvětluje badatel. Když se tedy začátkem jednadvacátého století začali vlci do české přírody vracet, byli už považováni za chráněný druh a jejich přítomnost, přestože stále budí kontroverze, je v současné době vnímána i pozitivně.

Nejmenší radost mají z návratu vlků pochopitelně zemědělci. Ti už si v minulém století odvykli chránit ovce, kozy a telata před útoky predátorů a nyní musí svá stáda znovu zabezpečovat za pomoci pasteveckých psů a elektrických ohradníků. V posledních letech přitom dochází v Česku až ke třem stovkám vlčích útoků na hospodářská zvířata ročně a škody jsou v desítkách milionů. „Když se do přírody vrací konfliktní druhy, ať už jsou to vlci, vydry nebo třeba bobři, přináší to některým skupinám pochopitelně různé komplikace. Týká se to farmářů, ale také myslivců a rybníkářů. Konfliktovost těchto druhů má většinou řešení, jsou s ním ale spojené zvýšené náklady, což nikdo nevidí rád,“ podotýká Vorel. Na druhou stranu, nemalé investice vyžaduje i ochrana lesů a polí devastovaných přemnoženou spárkatou zvěří. Tyto náklady by vlci mohli naopak snížit tím, že část srnců, jelenů a divočáků odloví.

Konflikty spojené s návratem vlka do volné přírody se snaží omezit Program péče o vlka, který v roce 2020 představilo ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny. Do jeho přípravy se zapojili i zástupci chovatelských svazů, myslivců a dalších institucí. Program mimo jiné zavádí systém financování preventivních opatření k ochraně stád, vyšetřování škod a vyplácení náhrad poškozeným subjektům.

Reportáž

Místo, kde vládne vlčí smečka. Byl jen tři kroky za mnou, popisuje chovatel zážitek s vlky

11. 8. 2023 ▪ 7 min. čtení

Méně jelenů, více stromů

Na českém území dnes žijí vlci převážně v horských příhraničních oblastech. Jedná se o zvířata z různých populací, beskydští vlci pocházejí z Karpat, vlci na německo-polském pomezí k nám přišli z pobaltských států a na Šumavě se jako první objevil vlčí pár tvořený samicí ze středoevropské nížinné populace a samcem z Alp. „První novodobou smečku jsme na Šumavě zaznamenali v létě 2017. Aktuálně jich tam žije asi šest nebo sedm a pokrývají docela velkou část chráněného území,“ potvrzuje Vorel.

K monitorování zvířat vědci používají telemetrické obojky, které instalují vlkům i jelenům. „Potom sledujeme, jak se zvířata na daném území pohybují, jak často se potkávají a čím se živí. Obojky nám umožňují dohledávat i kořisti a díky tomu se snažíme spočítat, kolik a jakých zvířat daný vlk ulovil,“ popisuje Vorel. S pozorováním zvířat pomáhají i fotopasti umístěné ve volné přírodě. Lesní porost potom výzkumníci kontrolují na pravidelných obchůzkách, při kterých sledují a zaznamenávají okus dřevin způsobený kopytníky.

Moderní ekologie se snaží chápat smysl existence každého druhu.

Výzkum potrvá tři roky, vloni byl zahájen sběr dat a začátkem roku 2026 by vědci měli mít k dispozici první výsledky. Projekt má přinést odpověď na otázku, jaký vliv má přítomnost vlka na chování spárkaté zvěře, zda se například jeleni vyskytují v oblastech, kde najdou kvalitní potravu, nebo jsou kvůli vlkům opatrnější. „Zatím nemohu říct, jaké výsledky studie přinese. Ve hře jsou stále všechny možnosti, od potvrzení naší teze až ke konstatování, že návrat vlka žádný efekt nemá, případně že to nejde zjistit,“ předesílá Vorel.

Každopádně však výstupy projektu poslouží jako podklad pro vypracování společné strategie obou národních parků, na české i německé straně Šumavy. „V této strategii bude popsáno, jak intenzivně mají národní parky obhospodařovat jelení zvěř na svém území,“ dodává badatel. Díky tomu bude možné stanovit nové kvóty pro odlov spárkaté zvěře, podložené ověřenými údaji o působení vlků. Pokud se ukáže, že vlci opravdu prokazatelnou část populace kopytníků zredukují, bude možné lov jelenů, srnců a divokých prasat omezit, nebo dokonce časem úplně opustit, aby v potravním řetězci zůstala potřebná rovnováha. 

Obava, že by se kvůli tomu naopak přemnožili vlci, je podle experta zbytečná. „Vlk je vrcholný predátor, takže jeho přemnožení nehrozí. Počty vlků jsou ve volné přírodě vždy limitovány množstvím jejich kořisti,“ objasňuje Vorel. V určitých cyklech může velikost vlčí populace kolísat, ale pak se podle množství kořisti zreguluje i množství predátorů.

Strach nemusí mít ani návštěvníci nebo obyvatelé oblastí, kde se zvířata nově pohybují. Vlci na rozdíl od medvěda nejsou pro člověka ohrožením, za posledních padesát let není v Evropě prokázán jediný případ, kdy by zdravý a volně žijící vlk zabil člověka. „V průběhu dějin si vlk vytvořil velkou averzi na lidi. Dobře ví, že člověk je jeho nepřítelem, a přirozeně se mu vyhýbá,“ vysvětluje Vorel, i když připouští, že na některé formy lidské přítomnosti si vlci zatím ještě nezvykli, takže náhodné setkání s touto šelmou není úplně vyloučené. „Týká se to například cyklistů, zvlášť když se v přírodě pohybují rychle a tiše, takže by vlky mohli překvapit. Pak jde také o auta, protože to jsou předměty, které vlci zřejmě nemají spojené s člověkem. Proto na ně reagují neobvykle,“ pokračuje Vorel. Když se ale člověk chová přirozeně hlučně, vlk ho automaticky vyhodnotí jako nepřítele a bude se snažit se mu vyhnout.