Benefity poctivým místo kobercových náletů. Za většinou daňových úniků je neznalost, říká expert

Od poloviny příštího roku budou firmy, které jsou součástí velkých koncernů, podávat daňové přiznání k dorovnávací dani. Ta má zamezit přesouvání zisků do daňových rájů. Velké nadnárodní firmy sídlící v zahraničí, ale s dceřinými firmami v Česku, nebo i české koncerny budou danit své zisky minimálně patnáctiprocentní sazbou, což by podle odhadů vlády mělo státnímu rozpočtu přinést asi dvě miliardy korun ročně. Co to bude obnášet pro české firmy a jak s globální dohodou zamávaly zásahy Donalda Trumpa, vysvětluje Tomáš Urbášek, partner brněnské kanceláře společnosti PwC a člen prezidia Komory daňových poradců. V rozhovoru také odhaduje, co se v oblasti daní může změnit po letošních volbách do Poslanecké sněmovny, komentuje přínos EET a kontrolního hlášení a představuje možnosti, které přináší umělá inteligence.

Za rok 2024 už budou velké společnosti platit dorovnávací daň, tedy odvádět ze zisků minimálně 15 procent. Kolika podniků se to v Česku dotkne?

Idea dorovnávací daně vznikla už po finanční krizi jako jeden z nástrojů prevence vyhýbání se zdanění. Týká se opravdu velkých firem, které mají celosvětový konsolidovaný obrat nad 750 milionů eur, což je zhruba 19 miliard korun.

U nás jsou asi čtyři tisíce firem s reportovací povinností, protože jsou součástí nějakého takového koncernu. To jsou firmy, které musí podat přehled, že se jich dorovnávací daň týká. Pokud jde o počet firem, které budou reálně doplácet, mluvíme zhruba o sto padesáti českých firmách.

Poslanci nakonec odložili termín pro přiznání k dorovnávací dani až na červen příštího roku. Je to úleva i pro daňové poradce, kteří díky tomu mají více času připravit své klienty na nové povinnosti? 

Je to tak, protože tato daň je velmi komplexní. Poprvé v daňové historii totiž i pro skutečnou platbu daně pracujeme s takzvanou efektivní daňovou sazbou. Ta na rozdíl od té statutární nevychází z obecného znění zákona jako 21 procent ze základu daně, ale je nutné ji dopočítat z účetnictví dané společnosti nebo dokonce z konsolidovaného účetnictví v případě entit. To znamená, že je třeba ji vypočítat z velkého množství výkazů a její výpočet vůbec není jednoduchý. Firmy, které jsou součástí velkého koncernu, k tomu potřebují komunikovat se svou mateřskou společností zpravidla v zahraničí a získat od ní potřebné údaje. Na to je v praxi potřeba víc času.

Jak na tom podle vaší zkušenosti české firmy aktuálně jsou?

Většina z nich už má o této povinnosti základní povědomí a hrubý odhad, zda a v jakém rozsahu se jí to dotkne. Dalším krokem je pak zjistit, jestli firma spadá do kategorie podniků, kterým na přechodnou dobu povinnost k minimální dani nevzniká. To se odvíjí od takzvaného Country by country reportu. Pokud v něm splňujete určité podmínky, tak na přechodné období od roku 2024 do roku 2026 dorovnávací daň platit nemusíte. Tento výkaz ale zpracovává za celou skupinu mateřská společnost a spousta českých firem ani neví, jak to jejich matka odreportovala. Musí se s ní tedy spojit a ověřit si tyto údaje. Navíc musí jít o takzvaný kvalifikovaný report sestavený podle určitých pevně daných pravidel.

Do přechodu na nový systém zdanění velkých koncernů zasáhl americký prezident Donald Trump, který krátce po svém zvolení od globální dohody odstoupil. Jaký dopad to bude mít?

Je to zásadní věc, která ten systém narušuje. Síla původní myšlenky byla v tom, že společná  pravidla budou platit na celém světě, aby se jim nedalo vyhnout. Kdyby z toho vypadly nějaké menší státy, tak to není takový problém, ale pokud vypadne takový globální hráč, jako jsou Spojené státy, tak samozřejmě celý systém začne kulhat.

Prezident Trump pak přišel se svým velkým a krásným daňovým zákonem, kde chtěl uplatňovat přísný daňový režim vůči zemím, které by zavedly minimální nebo digitální daň. Mezi státy G7 se ale podařilo dohodnout, že Spojené státy tato ustanovení ze svého krásného zákona vypustí, pokud budou skupiny s nejvyšší matkou v USA z režimu minimální daně nějak vyjmuty. Takže nakonec by minimální daň a současná americká pravidla mohly vedle sebe nějak koexistovat.

Jak budou tedy dorovnávací daň platit skupiny, které mají mateřskou společnost ve Spojených státech?

Tam je ještě jeden trik. Mechanismus minimální daně totiž funguje i tak, že ultimátní mateřská společnost vypočte za celou skupinu odvody a případně je za celou skupinu doplatí. Pokud je tato firma v zemi, kde minimální daň neplatí – například v USA –, tak na sebe dané zisky stáhne společnost, která sídlí v zemi, kde tato pravidla platí. To by paradoxně mohlo znamenat, že by daně z amerických zisků skončily například v českém státním rozpočtu. Pro Spojené státy by to bylo extrémně nevýhodné. Takže pravděpodobný scénář je ten, že se zavedou nějaká opatření, aby ve zmíněném případě země spadající do minimální daňové povinnosti (například Česko) nevybírala daně za celou skupinu, ale jen ze zisků na svém území.

Co by teď české firmy měly v této oblasti řešit, aby jim neujel vlak?

Určitě bych jim doporučil komunikovat s mateřskou společností a zjistit si, kdo to má na starosti na úrovni koncernu. Zjistit, co matka vykázala v Country by country reportu, zda je kvalifikovaný a splňuje přechodnou výjimku. Nespoléhat slepě jen na tvrzení matky, že se české entity povinnost nedotkne, neboť to bude jen a pouze česká entita, která to bude muset správci daně při kontrole prokázat. A pokud to ještě nedělají, doporučil bych začít spolupracovat s daňovým poradcem, který je poměrně složitým postupem přípravy na nová pravidla provede.

 Dědická daň v Česku není, ale v některých západních zemích je hodně vysoká. Jak se budeme stále víc přibližovat západním zemím, přijde čas tuhle debatu znovu otevřít.

Co podle vašich odhadů čeká firmy v daňové oblasti po letošních volbách?

Samozřejmě nevíme, jak volby dopadnou a jak si vítězné strany rozdají karty. Ale můžeme něco tušit, když posloucháme, co jednotliví aktéři slibují nebo čím hrozí.

Hnutí ANO chce například snížit firemní daň zpátky na 19 procent. Je pravděpodobné, že to příští vláda udělá?

Udělat to samozřejmě může, je to politické rozhodnutí. Je ovšem otázka, jestli to něco významného přinese. Z mého pohledu není problémem našeho daňového systému ani státního rozpočtu, jestli firmy platí 19, 20 nebo 21 procent. Pokud jsou ale takové změny časté, jsou spíš administrativní zátěží, než aby něco výrazně přinášely do státního rozpočtu.

Řekl bych, že ani současných 21 procent není v mezinárodním srovnání příliš vysoká sazba. Některé státy ji sice mají nižší, ale vybírají zase jiné daně, například z bankovních transakcí. Firmy tyto poplatky ale zpravidla promítnou do cen a v důsledku je stejně zaplatí spotřebitelé. Samotná sazba daně toho moc nevypovídá, neboť existuje řada výjimek, přípočtů a odpočtů. 

Jaké změny by se tedy po volbách daly očekávat?

Velkým tématem je zdanění práce a odvody na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Vede se debata o tom, jestli v rámci mezinárodní konkurenceschopnosti není naše pracovní síla příliš zatížená. A pokud s tím chceme něco dělat, tak je samozřejmě třeba se ptát, kde vybereme chybějící peníze. Často se skloňují například majetkové daně, které ve srovnání se zahraničím u nás patří k těm nejnižším a méně promyšleným. V Rakousku například zaplatíte za transakci v katastru nemovitostí určité procento z hodnoty dané nemovitosti, ne dvoutisícový fixní poplatek jako u nás. To by mi dávalo smysl, protože je to systém, který počítá s principem takzvané ability to pay, tedy schopnosti poplatníka uhradit danou částku.

Takové změny mohou být součástí komplexní daňové reformy, po které v Česku volají mnozí ekonomové. Co by podle vás měla zahrnovat?

Kromě zdanění práce a majetku, které jsem zmiňoval, může být do budoucna zajímavé zamyslet se nad dědickou daní pro extrémně vysoké majetky. Ta u nás v současné době není, ale v řadě států západní Evropy nebo USA je hodně vysoká. V Česku je jiná situace, protože jsme tu určitý kapitál museli po revoluci postupně vybudovat a nechtěli jsme z něj část hned další generaci zase odebírat. Má to i své ekonomické opodstatnění, protože ten majetek už jednou zdaněný je, tak proč by se měl danit podruhé při mezigeneračním předávání.

Jiná ekonomická teorie ale říká, že pokud majetek přechází na jiného vlastníka, měl by nějakému zdanění podléhat, aby to subjekty motivovalo víc s ním aktivně pracovat za svého života, investovat, užívat, utrácet a nenechávat ho do budoucna v extrémních hodnotách jen na předání. Já rozumím oběma argumentům, ale myslím si, že jak se budeme čím dál víc přibližovat západním zemím, tak přijde čas tuhle debatu otevřít.

Když se ještě vrátíme k předvolebním slibům, hnutí ANO mluví také o znovuzavedení elektronické evidence tržeb. Jak se díváte na boj s šedou ekonomikou vy? Myslíte si, že je to účinná cesta k řešení deficitu státního rozpočtu? 

Pokud jde o EET, nemyslím si, že by měla významný fiskální dopad, aby vyřešila strukturální schodek kolem 200 miliard korun. Vlastně je otázka, co vůbec systém EET přinesl. Udělali jsme s ním krátkou zkušenost a osobně jsem neviděl žádná výsledná čísla, která by jeho efekt dokládala. Myslím si, že jeho význam možná není v tom, kolik se vybralo do státního rozpočtu, ale jak pomohl narovnat podnikatelské prostředí. Mohl posloužit jako ujištění, že poctiví podnikatelé nebudou doplácet na svou poctivost.

Byl byste pro jeho opětovné zavedení?

V jeho původní podobě spíše ne, neboť měl své slabiny. Nějaký preventivní mechanismus pro narovnání podnikatelského prostředí v určitých odvětvích však stojí za zvážení. Dobrou praxí je podle mě kontrolní hlášení, které funguje od roku 2016. Firmy díky němu reportují státu své odvody DPH a na druhé straně vykazují, z čeho si daň nárokují. Údaje se sejdou v jednom datovém úložišti, spárují se a každý měsíc se zkontroluje, jestli odvody a nároky odpovídají. Kontrolní hlášení výrazně přispělo k tomu, aby se daňová mezera snížila a méně peněz se ztrácelo v šedé ekonomice.

Důležité však je nepřetěžovat podnikatele administrativními povinnostmi, a pokud už po nich nějakou novou chci, měla by být vyvážena zrušením jiné či nějakým jasným benefitem z ní plynoucím.

Jak se z vašeho pohledu mění vztah a komunikace firem s finanční správou?

Vidím tam velký posun od tvrdě represivního režimu, který všechny apriori podezřívá z podvodů, směrem k více kooperativnímu, edukativnímu přístupu. A myslím si, že je to posun správným směrem. Statistiky nám ukazují, že firem, které úmyslně zneužívají daně, je poměrně málo, v jedné zprávě OECD jsem myslím četl, že méně než pět procent. Za většinou daňových doměrků je neznalost, neschopnost nebo neochota plnit své povinnosti, případně složitost a nejasnost zákonů či prosté lidské pochybení. 

 Proto si myslím, že edukativní a spolupracující přístup státní správy může výběr daní zefektivnit za nižší náklady než represivní nástroje. Dává mi smysl nabízet benefity těm, kdo svědomitě spolupracují a snaží se plnit své povinnosti včas a správně. Tvrdé kontroly mají místo u rizikových nebo nespolupracující subjektů. To je podle mého názoru účinnější než nějaký plošný kobercový nálet represivních akcí.

Dvě miliardy do rozpočtu se zpožděním. Poslanci posunuli dorovnávací daň pro velké koncerny

1. 7. 2025 ▪ 5 min. čtení

Jakou roli hraje v daňovém sektoru umělá inteligence?

Je to samozřejmě velké téma. Na letošním kongresu Spolkové komory daňových poradců Německa už nám kolegové představovali, jak testují AI nástroje pro analýzu dat, která získávají od daňových poplatníků. Ukazovali nám systém, který pomocí umělé inteligence dokáže zpracovat data, sledovat v nich trendy nebo rizikové ukazatele a také odpovídat na kontrolní dotazy správce daně. Urychluje to práci, která by jinak obnášela spoustu rozhovorů a dotazníků.

Umíte si představit, že nějaký AI agent nahradí daňového poradce?

My jako daňoví poradci už dva roky s umělou inteligencí pracujeme. Zavedli jsme systém Harvey AI, který je trénovaný na analýzu právních dokumentů, dokáže je sumarizovat, porovnat s legislativou a upozornit na problematické oblasti podle nastavených vzorců. Je to uzavřený systém, takže data se z něj nedostanou ven, a zároveň se neučí na neprověřených datech a díky tomu méně halucinuje. Tím se dá do určité míry předcházet chybám, ale ani tak se to neobejde bez odborného poradce, který výstupy reviduje, upravuje a zodpovídá za jejich správnost a úplnost.

Společnost PwC slaví 30 let na trhu a v Brně se také přestěhovala do nové moderní budovy v komplexu Titanium. Co bylo důvodem tohoto stěhování?

Byli jsme předtím 26 let v kancelářích na náměstí Svobody a rozrostli jsme se tam postupně do tří pater, dál už v té budově nebylo kam jít. Potřebovali jsme větší prostory pro poskytování našich služeb, setkávání s klienty i lepší zázemí pro naše zaměstnance. 

V čem je moravská metropole pro podnikatele zajímavá a jaké firmy přitahuje?

V Brně je obrovský inovativní průmysl, rozvíjí se tady spousta start-upů a hodně významnou oblastí je kybernetická bezpečnost. Sídlí tu i Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost a velké množství firem, které se tomuto tématu věnují. Obecně je tu silný sektor informačních technologií, prvním brněnským jednorožcem se stala firma AVG, která se později připojila k Avastu. Další důležitou oblastí jsou elektronové mikroskopy, které tu vyrábí tři velké firmy. A nakonec musím zmínit také výzkum a vývoj, který je tady na špičkové úrovni díky spolupráci firem a velkých univerzit a vysokých škol.

Text vznikl ve spolupráci se společností PwC.