České zdravotnictví se tváří jako švédský stůl, všichni mají nárok na vše. Bez vyšší efektivity to ale dál nepůjde

Český zdravotní systém je pod stále větším tlakem. Populace stárne, přibývá chronických onemocnění a zároveň se zmenšuje podíl lidí v produktivním věku, kteří systém financují. Pokud se jeho fungování nezmění, bude stále těžší zajistit dostupnou a kvalitní péči pro všechny. Jak z toho ven?

„Více propojit sektor zdravotnictví a sociálních věcí. Protože ze zdravé populace benefituje i stát, respektive systém sociálního zabezpečení,“ říká David Kolář, výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP). Pomoci podle něj může i větší zapojení soukromých financí a lepší podmínky pro farmaceutické společnosti, které v Česku vyvíjí moderní, inovativní léky. Například aby se daňové odpočty daly uplatnit i na klinické studie.

Predikce je nemilosrdná – počet obyvatel Česka ve věku nad 65 let do roku 2050 vzroste přibližně o 50 procent, jak vyplývá z dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS). To ještě zvýší tlak na zdravotní systém. Jak vážný je to problém?

Problém to bude jak z pohledu populace občanů, tak z pohledu zdravotnické populace. Bude více pacientů, o které se bude muset systém postarat. Z dat ÚZIS nyní víme, že největší část finančních prostředků zaplatí za klienta systém v posledních deseti, dvaceti letech jeho života. Kolem 55. roku začínají nabíhat chronické nemoci. Kolegové kardiologové velmi často říkají, že kdo v 55 nebo v 60 nemá alespoň dvě chronická onemocnění, je vlastně šťastlivec. Doba dožití se prodlužuje, takže pacient s těmito nemocemi žije déle než v minulosti a čerpá prostředky ze zdravotního pojištění.

Pokud se nám bude zvětšovat ekonomicky neaktivní populace, která bude čerpat, musí na ni někdo vydělat. Ale už teď víme, že další ročníky, jež budou nastupovat, nejsou tak silné, aby dostatek prostředků zajistily. Navíc stárnoucí populaci vidíme i u některých lékařských specializací a musí se řešit, jak nové lékaře a další zdravotnický personál zajistíme, aby se o pacienty měl kdo reálně postarat.

Které části zdravotnictví budou pod největším náporem?

Značnou část populace trápí nějaké onkologické onemocnění a bude to ještě horší. Podle predikcí by v budoucnu počet onkologických pacientů měl překonat počet kardiovaskulárních pacientů. Tedy onkologie a kardiovaskulární nemoci budou způsobovat velkou zátěž. Pozorujeme také něco, čemu se říká tichá epidemie neurodegenerativních onemocnění, například Alzheimerovy nemoci a dalších.

Je pravděpodobné, že si této nenaplněné potřeby všimne nějaká firma a vytvoří paralelní, soukromý zdravotnický systém s vlastními lékaři, nemocnicemi, pojištěním…?

To bude hodně záviset na tom, jak bude definovaný nárok pacienta. Dnes český zdravotní systém nemá prakticky žádné hranice, tváří se jako švédský stůl, kde každý pacient má nárok na vše. Pokud bychom tuto tezi přijali, bude to znamenat, že objem prostředků ve zdravotním pojištění v budoucnu nemůže stačit. Český systém má jedno evropské specifikum – jsme zemí s nejnižším podílem soukromých financí ve zdravotnictví, není to více než tři až pět procent.

V jiných státech EU existují různé možnosti soukromého zdravotního připojištění i pojištění, u nás to v tuto chvíli prakticky není možné. Do budoucna už ale není otázka, jestli to budeme chtít, či nikoli. Pokud tuto možnost neotevřeme, peníze jednoduše nebudou stačit. Větší míra participace by mohla také motivovat občany, aby o své zdraví pečovali, chodili na preventivní prohlídky, nechávali se očkovat a tak dále. Dnes je 50 procent onemocnění preventabilních, tedy se jim dá předcházet zdravým životním stylem, chozením na prevenci, na screeningy a tak dále.

Jak celý problém stárnutí populace mohou ovlivnit inovace ve farmacii?

Inovace jsou investicí, která se českému státu vyplatí. Je důležité, aby se lidé dožívali nejen vyššího věku, ale také aby se prodlužovala doba dožití ve zdraví. Díky tomu lidé budou moci déle pracovat, odvádět do systému daně a zároveň se sníží potřeba čerpání například nemocenských dávek. A právě v tomto inovace ve zdravotnictví umějí pomoci. Kromě toho, že díky inovacím umíme léčit nemoci, které dříve byly smrtelné, šetříme také na straně rozpočtu sociálního pojištění – méně invalidních důchodů, méně nemocenských dávek, sociálních dávek a tak dále.

Inovace jsou investice s delší dobou návratnosti, problém ale je, že systém dnes neumí pracovat s delší návratností investice než jeden rok. Rozpočty zdravotních pojišťoven i nemocnic jsou nastavovány z roku na rok, což je málo. Pojišťovnám říkáme: Máme tady lék, který vám zajistí, že pacient bude mnohem lépe zvládat své onemocnění, nebo ho dokonce vyléčíme. To pro vás znamená méně hospitalizací, méně akutních ošetření a tak dále. Ale uvidíte to v pátém, sedmém, osmém roce léčby. A zdravotní pojišťovna řekne: Ale pro letošek nás to bude stát hodně peněz.

Pacienti s rakovinou na vyšetření čekají někdy i rok. Speciální koordinátoři je systémem protáhnou rychleji

3. 7. 2025 ▪ 7 min. čtení

Můžete dát příklad takové inovativní léčebné metody?

Příkladem nové technologie, která se k nám bude dostávat v příštích letech, jsou takzvané one shot terapie. Budou umět vyléčit třeba cukrovku, a to po jednom podání. Dnes má stát s každým pacientem s cukrovkou vysoké náklady, které se týkají jeho mnohaleté chronické léčby, pracovního omezení a tak dále. One shot terapie bude stát výrazně více peněz než současná klasická léčba, ale v dalších letech už se náklady výrazně snižují, protože pacient bude zdravý. S tím ale dnes systém veřejného zdravotního pojištění neumí dobře pracovat, protože rozpočty jsou plánované na rok. Základy českého zdravotnického systému byly položené v roce 2008 a v té době byly tyto terapie teprve v raných fázích vývoje.

Když člověk onemocní, stojí na výdajích dvakrát – nejen na zdravotní péči, ale i tím, že nepracuje a čerpá ze sociálního systému. Jak tuto roztáčející se spirálu zastavit?

Český systém by měl zvážit cestu některých skandinávských států, kdy náklady zdravotní i sociální jsou pod jednou střechou. Třeba ve Švédsku jsou agendy ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a sociálních věcí spojené pod jedním vedením jednoho ministra. Ten může sledovat oba tyto sektory a jejich vzájemný vliv.

Zdravotnické inovace jsou dnes hrazené jenom zdravotními pojišťovnami, ale benefituje z nich i sociální systém, protože zdravému pracujícímu člověku není třeba vyplácet dávky. Takže by bylo naprosto fér dát na stůl otázku, jestli by se rozpočet sociálního zabezpečení neměl rovněž na financování zdravotnických inovací podílet. Tím by zdravotní systém získal nové prostředky, kterými by mohl platit ještě více inovací v medicínské péči.

Připadá mi, že se zdravotní prevence silně posílila, odstartovalo několik nových screeningů, proplácí se další typy očkování. Je to podle vás dostatečné přidání tempa?

Česko je dlouhodobě podočkované. Například na chřipku je očkováno sedm procent české populace, ale doporučení WHO je kolem 85 procent. Přitom jen chřipka a to, že lidé s ní nepracují a zůstávají doma, zaměstnavatele a celou ekonomiku ročně stojí přes 20 miliard korun, jak uvádějí data Hospodářské komory. Proto nechápu, jak můžou některé současné vládní strany očkovací strategii napadat. Ale určitě je správně, že nyní se prevence prosazuje pozitivní motivací. Teď je třeba tomu dát nějaký čas, jestli pozitivní motivace zafunguje. Pokud se zjistí, že se počet účastníků preventivních prohlídek a screeningů nezvedá dostatečně, je třeba zvážit ten méně populární krok, tedy negativní motivaci.

To může být například co?

Pokud se někdo stará špatně o své tělo, jí tučná jídla, kouří, nadměrně pije alkohol, nechť si to dělá, ale má veřejný systém nést náklady takového rozhodnutí? Nebo by takový člověk měl třeba mít dražší zdravotní pojištění?

Jak na tom je Česko v inovacích ve zdravotnictví v porovnání s jinými zeměmi Evropy?

Co se týče práce s inovativními léky, v rámci regionu střední a východní Evropy patří mezi ty lepší státy. Ale pokud se chceme srovnávat s těmi skutečně nejlepšími v rámci EU, jako jsou skandinávské země nebo třeba Německo či Rakousko, tam máme ještě velkou mezeru. Umíme dobře inovativní léky do systému dostat, i když nám to trvá delší čas, na tom bychom měli zapracovat. A zároveň je třeba nabídnout nové léky více pacientům, protože až pak ukážou svůj plný potenciál.

A jak je na tom Česko z pohledu klinických studií, tedy testování nových léků firmami?

Velmi dobře. Nyní tady farmaceutické společnosti realizují téměř 500 klinických studií, což není vůbec málo vzhledem k tomu, jak velká jsme země. Nicméně náš potenciál je ještě o 30 až 50 procent výše. Máme kvalitní nemocnice, skvělá vědecká centra a velmi kvalifikovaný personál, ať už lékaře či nelékaře. Na druhou stranu počet pacientů je tady limitovaný.

Pokud chceme přilákat více klinických studií, musíme excelovat v disciplínách, jako je rychlost zahájení klinické studie, přidat bychom měli v oblasti digitalizace nemocnic, aby šlo vzdáleně nahlížet do zdravotnické dokumentace, a v práci s daňovými úlevami. Například v daňových odpočtech za vědu a výzkum se nedá klinická studie uplatnit, protože to dle daňových úřadů není věda a výzkum. Tomu já nerozumím, protože co jiného by do této kategorie mělo spadat než testování nových léčivých přípravků? Bohužel Česko je jedním z mála států v EU, které tento odpočet neumožňují, a zbytečně nás to znevýhodňuje.

 Text vznikl ve spolupráci s AIFP.