Pozdní podání insolvenčního návrhu: riziko, které se nemusí vyplatit přehlížet

Mezi českými podnikateli se tak znovu řeší otázka, co pro vedení osobně znamená finanční krize firmy a jakým rizikům ho vystavuje, pokud se společnost ocitne v úpadku.

Když je firma v úpadku, čas hraje zásadní roli

V debatách o podnikových krizích se často mluví o odpovědnosti statutárních zástupců za způsobení úpadku nebo za poškozování věřitelů. Méně se už mluví o tom, že české právo (prozatím spíše formálně) poměrně přísně trestá i opožděné podání insolvenčního návrhu. O co konkrétně jde?

Insolvenční zákon ukládá podnikajícím právnickým i fyzickým osobám povinnost podat na sebe insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se o svém úpadku dozvěděly nebo dozvědět měly a mohly. Tato povinnost se týká nejen samotné firmy, ale i jejího statutárního orgánu – tedy typicky jednatele nebo člena představenstva.

Důsledky porušení této povinnosti mohou být velmi citelné. Pokud statutární orgán návrh včas nepodá, může odpovídat každému věřiteli za škodu, kterou mu tím způsobí. Ta se počítá jako rozdíl mezi uznanou pohledávkou věřitele a tím, co věřitel v insolvenčním řízení skutečně získá.

A protože v průměrné české korporátní insolvenci věřitelé přihlašují pohledávky v řádu stovek milionů korun a míra jejich uspokojení bývá často jen v jednotkách procent, může jít o citelnou osobní finanční zátěž. Možnosti, jak se této odpovědnosti vyhnout, jsou přitom podle zákona dosti omezené.

Zákon je přísný, praxe již méně

Dalo by se čekat, že takto formálně přísná sankce bude fungovat jako dostatečné odstrašení, praxe ovšem ukazuje jiný obrázek.

Podle statistik Centra restrukturalizace a insolvence Harryho Pollaka při VŠE totiž podávají české firmy insolvenční návrh často až tři až pět let po tom, kdy se reálně ocitly v úpadku. Přitom podle závěrů nedávné odborné diskuse, pořádané Českou advokátní komorou, je v Německu nebo Francii totéž zpoždění otázkou týdnů, maximálně několika málo měsíců.

Jedním z možných vysvětlení je, že je česká povinnost ohraničena vágním pojmem „bez zbytečného odkladu“, zatímco Německo a Francie mají stanovenou konkrétní lhůtu – což může v tuzemských poměrech z psychologického hlediska vytvářet komfortnější pocit. Tento rozdíl ale sám o sobě jen stěží vysvětlí tak výraznou propast mezi jednotlivými zeměmi.

Ani absence trestního postihu za pozdní podání návrhu v českém právu zřejmě není hlavním důvodem. Již existující sankce totiž rozhodně není zanedbatelná.

Milionové nároky, minimum žalob

Klíčový problém spočívá spíše v jejím vymáhání. Přesně k tomuto závěru dospěla i zmíněná odborná diskuse České advokátní komory. Zatímco např. česká finanční správa spoléhá spíše na to, že si své pohledávky vymůže sama pomocí nástrojů daňového řádu, ve Francii a Německu je finanční správa v insolvenčním spektru mnohem aktivnější. A má k tomu dobrý důvod: když firma vstoupí do insolvence pozdě, přijde stát na nedoplatcích na daních a na různých formách podpory zaměstnanců o nemalé peníze, které už v pokročilé úpadkové fázi firmy zpravidla nejde získat zpět skrze insolvenční řízení.

Současný český přístup navíc není v souladu se základní logikou insolvenčního práva. Nejenže totiž nepřímo podporuje „zlozvyk“ pozdního podávání insolvenčních návrhů, ale jde i proti požadavku řešit úpadek prostřednictvím insolvenčního řízení za účasti všech věřitelů. Individuální a mnohdy živelné vymáhání nároků totiž zpravidla vede k tomu, že věřitelé v souhrnu nakonec dostanou zaplaceno méně.

Na současném stavu má ale zásadní podíl i pasivita samotných věřitelů. Na zmíněné odborné diskusi to potvrdili i zástupci Městského soudu v Praze, který eviduje jen jednotky žalob na náhradu škody za pozdní podání insolvenčního návrhu – a to přesto, že právě u tohoto soudu se sbíhá zdaleka nejvíc českých korporátních úpadků.

Důvod je praktický. Každý věřitel musí žalobu podat samostatně a zároveň uhradit soudní poplatek, který se u vysokých nároků může vyšplhat až do milionových částek. Naopak, např. u žaloby na doplnění pasiv, což je speciální druh žaloby, kterou na statutární orgány podává insolvenční správce a která na rozdíl od pozdního podání insolvenčního návrhu postihuje statutární orgán za jednání, kterým přispěl k úpadku společnosti (ale která má co do rozsahu odpovědnosti podobný dopad jako odpovědnost za pozdní podání insolvenčního návrhu), soudní poplatek placen není, jelikož je od něj insolvenční správce osvobozen. Není proto překvapivé, že těchto žalob eviduje Městský soud v Praze zhruba desetkrát více.

Dnešní benevolence nemusí trvat věčně

Odpovědnost statutárního orgánu za pozdní podání insolvenčního návrhu tak dnes může působit jako papírový tygr – na první pohled hrozivý, v praxi ale málo využívaný. Nemusí to tak ale zůstat napořád.

Důvodem může být už nová směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2026/799, kterou musí Česká republika zapracovat do svého právního řádu a která má mimo jiné sjednotit napříč Evropskou unií odpovědnost statutárních orgánů za pozdní podání insolvenčního návrhu. Obsahově se od té současné české příliš neliší – hlavní změnou je, že místo neurčité lhůty pro podání insolvenčního návrhu „bez zbytečného odkladu“ zavádí konkrétní lhůtu tří měsíců.

Nelze však vyloučit, že český zákonodárce při jejím zapracování do zákona – i kvůli aktuálně oživené odborné diskusi na toto téma – půjde nad rámec toho, co směrnice vyžaduje. Tuto praxi ostatně český zákonodárce již nejednou využil.

Dalším důvodem je současný tlak na státní rozpočet. Pozdně podané insolvenční návrhy totiž znamenají nižší výnos pro věřitele, včetně veřejných rozpočtů. Stát tak přichází nejen o část svých pohledávek, ale nepřímo i o budoucí daňové příjmy.

Své hraje také konkurenceschopnost ekonomiky. Efektivita insolvenčního práva patří mezi ukazatele, které zahraniční investoři bedlivě sledují. Ve středoevropském regionu, který z pohledu zahraničních investorů už teď trpí bezpečnostními riziky spojenými s válkou na Ukrajině, lze naopak čekat spíše snahu tuto důvěru posílit, a to všemi dostupnými prostředky.

Debata o pozdním podávání insolvenčních návrhů proto v Česku znovu nabírá na intenzitě. Jak je v českém prostředí obvyklé, spíše než revoluci lze čekat pozvolný vývoj. Přesto se bezesporu již nyní vyplatí věnovat sledování finanční situace firmy a včasné reakci na její zhoršení dostatečnou pozornost. Až se totiž přístup změní, na dosavadní shovívavost systému už se odvolávat nepůjde.